Krhanický hřbitov

    Vždycky mě fascinovaly hřbitovy. Ne, nikdy jsem netoužila účastnit se satanských mší, přijít o panenství na jednom z hrobů nebo cíleně nasávat morbiditu.Dokonce jsem na hřbitově zažila pár veselých chvil, když mě zamkli na Olšanských hřbitovech, to je opravdu sranda k popukání. Ale hřbitov je tak symbolické místo, že vás buď fascinuje jak Nerudu a Krchovskýho nebo se mu obloukem vyhýbáte, pokud to jde. Vím, že jednou umřu, tak se ho nebojím.

   Když jsem jako malá chodila na chatě s babičkou na sousední krhanický hřbitov opečovávat hrob babiččiných rodičů, na chvíli jsem se vždycky zadívala na tvář svých praprarodičů, které jsem nikdy nepoznala. Bylo to zvláštní – paní na fotce zvrásněná jak Karpaty, na hlavě šátek, poměrně přísný výraz, pradědovu tvář si už ani nevybavím. Zírala jsem na ty dva portréty a říkala si v duchu:“ Tak tohle jsem vlastně zčásti já?!“ Ač moji prapraRODIČE, nemohla jsem si pomoct, z fotek na mě zíraly dvě cizí přísné tváře. Divné, i pokladní z obchodu znám líp.

    Už sama cesta na hřbitov byla vzrůšo, když trávíte skoro celé prázdniny na chatě s babičkou a dědou, i cesta na nákup je vytrhnutím z všednosti dne, co teprv cesta na tak tajuplné místo. Nejlepší trasa vedla pod lesem, šly jsme vyšlapanou cestou na louce až ke kopřivovému porostu, kde jsem se modlila, ať jsem požahaná (pošahaná?:D) co nejmíň. Pak jsme přešly koleje a seběhly k vrzající vstupní bráně do toho světa na pomezí...

    Když jsem vkročila na hřbitov, mívala jsem zvláštní pocit úlevy. Možná proto,že na silnici před hřbitovem lítaly auta, možná to byl jiný důvod, nevím. Ale zatímco babička se vždycky vrhla k okopávání našeho hrobu, já se nadšeně vydala na prohlídku hřbitova. Začala jsem vlevo – tam skončil mladý kluk, co si přivodil v laboratoři při chemických pokusech otravu krve (alespoň babička to tvrdila, všechny hřbitovní historie mám od ní). Potom následovaly hroby, které mě nudily, to byly hroby, jejichž podnájemníci se odporoučeli na věčnost v pozdním věku – Josefa Nováková odešla v Pánu ve věku 84 let? Nuda! Naopak kdokoli, kdo umřel pod 50 let, se vymykal, a věnovala jsem mu tedy kus mého času zíráním na náhrobní desku a fantazírováním, jak dotyčný vypadal a jaký asi byl. Mezi mé favority patřila zdravotní sestřička, která za války převážela kamsi malé děti, Němci ji zastavili a bůhvíproč zastřelili nebo náhrobek miminka, který stál stranou, spíš u plotu, byl odtud pěkný výhled na houkající vlak. Hrobeček byl zarostlý, tak jsem ho občas zkrášlovala, ale stejně mi u něj bylo vždycky smutno.Ležel tu i syn naší sousedky, táta se s ním kdysi kamarádil, jednou sjížděl na nějaké matraci Sázavu, strhl ho proud a „voda ho vyvalila až dole v Prosečnici!“, zakončovala babička hrůzostrašně vypravování. Když jsem se koupala v Sázavě, která mladému Péťovi Vlasákovi vzala život,vždycky jsem si tu tragickou událost připomněla.Taky jsem si představovala, jaký by to bylo, kdyby všichni obživli, ne vy stylu béčkového hororu, ale s normálním vzezřením .Na co všechno bych se jich vyptávala? A co by mi řekli moji příbuzní, které jsem nikdy nepoznala?

    Ale na hřbitovech nejsou jenom hroby, taky polozrezivělou pumpu, co vám zpomalila čas, jste tu mohli najít, pomník padlým Rusům s řádně velkou hvězdou nebo márnici – tu z Divé Báry. Na hřbitov jsme si naposled vzpomněla při čtení Topolovy „Noční práce“ – v knížce je pasáž o dětech, co na hřbitově plní zkoušku odvahy: „Von ten Kunert je tady takovej strašák..Von je, pardon byl, takovej Němčour esesáckej, co se tu skovával po prázdnejch barácích. Von tu byl poslední. Von se z toho vposledku pomát a chytal lidi a v prázdnejch chalupách je čtvrtil a jed´, víš? hulákal Polka...Prej byl léta na Sibiři a tam si v lágru navyk na lidský maso. Voni je tam moc nekrmili..Blbý je to, hochu, ale s těma víčkama, říkal Polka. A zamrkal..Zajali ho u Stalingradu. Von je tankista. No a tam mu umrzly víčka, museli mu je vodříznout..Pro ty voběti, co je má Kunert na půdě, je tohle asi dost to...von je tam má dny a noci. Tyhlety voběti nikdy nevěděj, kdy von spí. Dyž nemá víčka, tak na ně pořád kouká..Zamordovali ho tehdá a udělali mu vzadu za kostelikem i hrob..Ale vono se říká, teda báby říkaj, že Kunert s tim nebyl spokojenej. Von prej dycky za úplňku stráží svůj hrob..A prej dyž tam někoho načapá za úplňku, tak udělá némlich to samý co zamlada..Zavře člobrdíka na půdě, stáhne z něj kůži a sežere ho..To víš, že tam Kunert necourá každej úplněk, ale třeba jednou nebo pětkrát za rok. Nebo sedumkrát? To se nezkoumá, věř mi, chlapče. To je právě ta zkouška. Příde nebo ne?“Prolíná se mi tu, stejně jako na krhanickém hřbitově, Posázaví (Topolovi jezdili do Poříčí), hřbitov, povídačky lidí a la černá sanitka, Sověti a všudypřítomný děs ze hřbitovů.

    Mrtvým, o kterých byla v tomhle článku řeč, přeju vše dobré – jestli skončili v nebi, tak ať si ho užívají, jestli v očistci – ať ho mají co nejkratší a když v pekle – aby jednou skončilo. Třeba se na krhanickým hřbitově jednou potkáme.

Moji strašnický oskaři

Jsou filmy, co mi sice nezměnily život, ale když někde vidím jejich název nebo jsem je poprvé viděla, nějak mě oslovily, změnily pohled na svět nebo jsem se jen ohromně bavila. Tvůrci těchhle filmů ode mě dostanou jen poděkování, no oni to hlavně ani číst nebudou, protože už vidím Triera, jak si čte v češtině(!) můj blog(:D).

Takže tímto DĚKUJU:

• Bertollucimu za POSLEDNÍ TANGO V PAŘÍŽI  - v životě nezapomenu na vermeerovskou oranžovou barvu, co se prolíná filmem, zvláštní dusnou hudbu,sex a hlavně ten divný pocit, když se Brando objevil na plátně. V holešovickém Oku jsem tehdy seděla jak přikovaná a během filmu jsem měla jediný pocit, vklouznout do kůže Marii Schneider a nechat si dělat od Branda to, co Maria. 

• Daldrymu za HODINY, kde mi nejvíc utkvěla scéna s Juliane Moore, jak připravuje se synem dort pro manžela a vy víte, že je uvnitř úplně v pr-de-li. Ale morálka 50.let v Americe prostě očekávala usměvující se fasádu a  automatický pocit vděčnosti manželovi. Ve filmu se v dalším sledu děje vyjeví, že opustila rodinu a žila se ženou.Jo, málo pochopitelný u matky, ale v tomhle filmu jí to prostě odpustíte. Taky se mi vybavuje klavír Phillipa Glasse, jak Ed Harris žuchnul z okna a jak jsem bulela a ve tmě si vytahovala kapesníky, ze kterých se vyklubala vložka, takže jsem dostala záchvat smíchu. Pláč má opravdu blízko k smíchu..

• Sofii Coppole za film ZTRACENO V PŘEKLADU, ve kterém je Bill Murray prostě k sežrání! Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit film, kde vystupuje stárnoucí herec Bob natáčící v Tokyu reklamu na whisku a novomanželka Charlotte (hraje ji Scarlett Johansson).Tady mi nejvíc utkvěla paradoxní scéna, kdy se spolu spiklenecky kamarádí tyhle dva, začne to přerůstat v cit a Bob se nakonec vyspí s nějakou ochechulí. Přitom celý film čekáte, až se spolu vyspí Bob s Charlotte! Pěknej podraz.Úžasný jsou i scény z nočního Tokia, ulítlý karaoke, pár neskutečně srandovních scén,střety kultur i smutek, který jsem v sobě měla dlouho dobu po shlídnutí tohohle filmu.A nechápu, jak za TOHLE Murray mohl nedostat Oskara! Kdo film viděl, chápe.

• Wrightovi a skladateli Marianellimu za POKÁNÍ -četla jsem původní knížku a ani nedokážu říct, co byl pro mě větší zážitek..Když se zfilmovávají knížky, častokrát to bývá pěknej malér, ale tady ani náhodou. Film je dobrý celý, každopádně do smrti si budu pamatovat scénu z Dunkirku - je to snad nejdelší filmový záběr na jeden zátah. A má tak tklivou a bolestivou hudbu, při který mi nějak KONEČNĚ secvaklo, jak hrozný to měli muži za 1. světový války - prostě v dějepise i ve filmech se většinou "propaguje" hrůza 2. světové a fašistů (v knížkách ne, tam je naštěstí Remarque),ale tenhle film jsem stejně brala jako zadostiučinění.

• Wachowským za MATRIX - za neustálýho životního brouka v hlavě "Co když...?" Ne že bych věřila, že jsme vysávaný stroji,ale co když je za tímhle životem fakt něco víc, než si umíme představit?

• Polskýmu Zanussimu za STRUKTURU KRYSTALU - za zasněženou atmosféru polskýho venkova a za nevyřešený střet 2 životních přístupů - co je v životě důležitější - vztah nebo (v tomhle případě vědecké) poslání.

• Gondrymu za VĚČNÝ SVĚT NEPOSKVRNĚNÉ MYSLI, protože už vím, že vymazávání k ničemu nevede a když jsme ujetý, je to jedině dobře!

• Medemovi za CHAOTICKOU ANNU -  film, po kterým začnete věřit na minulé životy..Film, který má tak specifickou hudbu díky Joycelyn Pook ( kdo jste viděl Eyes Wide Shut, tak když si vzpomenete na mrazivou hudbu z orgie, jste doma - složila ji stejná skladatelka). Film o síle ženství, o umění, trochu o sexu a i když je konec ulítlý, stejně se mi ta španělská Anča vryla pod kůži přímo pekelně!

• Trierovi a Passolinimu za věčně provokující filmy. U Passoliniho nejde  zapomenout na Saló aneb 120 dnů Sodomy - byl to ten nejnepříjemnější film, co jsem viděla - znásilňování za zvuků Chopina, ponižování, jedení hovna (fuj, úplně mám teď tu scénu i po cca 8 letech před očima)a konečné vydlabování očí, hrůza. No a když si vzpomenu, že tohle byl první film, který jsem zaujatě popisovala Martinovi ještě v době, kdy jsme spolu nechodili, nechápu, jak si mě moh vzít :D.

• Smoljakovi a Podskalskýmu za KULOVÝ BLESK - je to snad moje nejmilejší česká komedie. Co u mě vede? Určitě Lukášova hudba, kde využil geniální spojení hoboje s cembalem, nesmrtelný Hrušínský se svojí 12směnou, totálně antiromantická svatba,šťouravičná Milada Ježková a hromada hlášek typu - cikán Farakaš: "Vy s tim naděláte! My se prostě seberem a jdem." 

• Vladimíru Michálkovi za ZAPOMENUTÉ SVĚTLO - to je moje láska mezi českými flmy. Do Bolka Polívky v roli kněze jsem se zabouchla hned, do Marjánky hrané Žilkovou postupně.Co mě na tomhle filmu dostalo? Skoro všechno - Hladíkova hudba s úžasnýma kytarovýma melodiema, Roprachtice, kde se děj natáčel, trochu jinačí vyvednení kouzelný babičky, co je pěkně od rány (hraje ji Zita Kabátová), šedavý komunistický město,  rozpadající se kostel, hospoda, Jiří Pecha, prostě nepatetický provedení, co se inspirovalo Demlem jen letmo. Hlavní myšlenka naštěstí  zůstala - ženská s bandou dětí, trochu víc uřvaná, ale hodná, postavená do kontrastu k církevním prelátům, co se nežinýrují zaprodat se komunistům. Kdopak z nich je asi "svatější"? A scéna, kdy ji kněz maže sádlem a stane se z toho v podstatě poslední pomazání, tak tu vždycky poctivě obulím.

• Vítu Klusákovi a Filipu Remundovi za dokumenty. Špátu mám ráda, jenže ten stáleempatickochápající přístup ke stařenkám mě dneska holt už  neumí tak dojmout, notabene vyprovokovat k přemýšlení. Takže díky za nezapomenutelnou scénu v ČESKÉM SNU, kdy se řítí dav lidí loukou (!) k plachtě natěšený na okurky za 9 korun a za plachtou spatří jedno velký NIC. Spektrum lidí je tak velký, že by sociolog zajásal. Nejzajímavější? Reakce (sebou) napálených lidí  typu "To je největší lumpárna, co mě potkala." "Ponaučení pro mě? Nevěř filmařům:" :) "Já to věděl, mě varovala kartářka - nejezdi do těch Letňan." "Jsme Češi, no."Ale klobouk dolů těm, co se do toho zrcadla podívali bez okras a uznali, že je do Letňan dohnala vlastní blbost.Ve Snu mě dojímá mě scéna s paní, která lavíruje, co si vlastně myslet o nakupování v hypermarketu,a najednou  začne zpívat se svojí dcerou tu zvláštní písničku Gali Gali a vy najednou víte, že tohle je to krásný a zajímavý.. Nebo NOŠOVICE - manažer pěstující masožravou kytku, místní lidi nadšený z výrobních linek na auta postavených na místech, kde dřív stával křížek a pole, uplacení blbou firemní propiskou,brr..A počáteční strašák nebo konečná jakoreklama na zelí - bomba! Je přímo úlevný, když paní řekne schválně reklamní canc, a pak se tomu začne řehnit. Ale nejvíc mě na těchhle dokumentech dostává výběr hudby - viz písnička Gali gali nebo hudba v konečných titulcích u Nošovic.

• Tvůrcům novodobých seriálů, který změnily seriálový dějiny, jako jsou Battlestar Galactica - tady jsem vzala na milost sci-fi:) nebo Losti - ukázali, že nic a nikdo není nikdy černobílý. A konec děje byl nejistý narozdíl od připitomělých seriálů typu Vyprávej.. Jo a de facto díky tomuhle seriálu jsme s Martinem spolu začali chodit. Kruh se uzavírá.

Letošní narozeniny

Tak a mám to za sebou, už jsem se přehoupla přes třicítku a po 26. říjnu už musím poctivě říkat, že mi je 31. Když jsem byla malá, jako kdekdo jsem měla naivní představy, že po třicítce je člověk tak nějak dospěle starý. Něco podobného, jako když jsme ve školní  družině kreslili zvířata na téma "Přežijí rok 2000?" Tenhle rok nám tehdy  přišel taaaakhle vzdálený, a prd ho, už 11 let tu žijeme i se zvířaty vesele dál. Ověřuju si stále dokola, že nejlepší hodnocení našeho života můžeme dělat opravdu až zpětně, ne když jsme "v tom". Ještě před pár lety jsem ani netušila, že budu mít tak rychle rodinu, a bum ho, mám doma tři milovaný chlapy. Když jsem rodila Jonáška, se zaťatýma zubama jsem si říkala - "To je bolest, to je bolest, už žádný druhý dítě.", uběhlo pár měsíců a skočili jsme do toho znova.

Taky jsem zbožňovala víno a gin s tonikem a nedovedla jsem si představit, že bych de facto 3 roky vesele bez vína vydržela .Ne že bych byla notor - když jsem bydlela sama, ani mě nenapadlo sama doma popíjet, zato když jsme tak jednou do týdne vyrazili do víru Kralup/Prahy, nebylo snad pařby/diskotéky/plesu, kdy bych nebyla máznutá. Někdy to mělo veselé dohry, když jsem se třeba u vyhazovače na diskotéce dožadovala, ať mě teda chytně a vyhodí ven, když je ten vyhazovač. Byl fajn a odmítnul. Nebo když jsem na jedné pařbě u kamarádů ráno vstoupila do koupelny, kde si nějaký kluk čistil zuby, a na mojí tichou větu :"Já budu asi blinkat", mi řekl - "Hm, tak u toho fakt bejt nemusim." a s kartáčkem odešel pryč. Hrozbu jsem několikanásobně splnila. Nebo když jsem to zas jednou přehnala s bílým vínem a na jiné pařbě jsem na kolaudaci (!) pronesla:"Jé, tady teď ňák vázne zábava" a chrstla jsem víno na čerstvě vymalovanou zeď. Díkybohu za to, že moc nemusím červený..:). No a světe div se, dovedu se 3 roky bavit i bez vína a kafete. I když uznávám, že Vitakáva a Rychlý špunty se nedají pít doaleluja, těším se, až si s Martinem otevřeme normální láhev bílýho, co si budem povídat:).

Taky jsem změnila názor na některé odvětví esoteriky, na rodiče a na film "Do blba" - poprvé mi v kině přišel místy ujetý, místy nudný, ale od 2. shlédnutí jsme si ho zařadili do vánoční tradice a pouštíme si ho místo Pyšné princezny.

Zkrátka všichni sami sebe nesutále něčím překvapujem a je dobře, že nevidíme do budoucnosti. U toho krásnýho, co nás čeká, bysme přišli o příjemný překvapení a u toho smutnýho bysme se děsili každýho dne,takže ať žije přítomnost! A jak tak píšu, zjišťuju, že ta 31ka je vlastně ještě nízký číslo, protože mě ještě čeká 40,50,60,70....A kde se čísla zastaví, to je ve hvězdách.

Proč nesnáším ZOO aneb Dohlížet a trestat

   Tak v Americe vypustil ze msty majitel divokých šelem zvířata mezi lidi,hmm.. Není to tak dávno, kdy jsme kvůli dětem jeli do pražské ZOO. Přiznám se, že se mi moc nechtělo - poslední návštěva ZOO mě nebavila - a i tentokrát jsem si potvrdila, proč ZOO nesnáším. Přijeli jsme do Tróji, kde jsme se hodinu snažili marně parkovat - chápu, nejlepší je přijet lodí nebo se vydat pěšmo. Když se stal zázrak a zaparkovali jsme, vcucnul nás dav dvouproudých lidí. Po dvou hodinách si pamatuju jen následující: mimčo, co poblilo svou maminku v klokance, venkovní sprchu, divnou vafli a  nervozitu lidí ve frontě u našich opičích kolegů (kancléř Hájek by protestoval). Hádejte, co nejvíc upoutalo našeho 2letého Jonýse: když mu táta říkal: "Podívej, Jonášku, opice.", Jonýs jejich směrem ukázal a nadšeně zvolal:"EKO!", což v palasovském překladu znamená "Světlo!" Prostě ho dostala zářivka. Takže jsme sobotní maraton do ZOO absolvovali kvůli zářivce..Bezva.

   Připomnělo mi to příběh rodičů, co jeli kvůli dětem na drahou dovolenou k moři, a pak se svého syna ptali, co se mu nejvíc líbilo, očekávajíce, že odpoví něco jako"Pláž!" / "Koupání v moři!" / "Letadlo!" Syn jim nadšeně odpověděl: "No nejlepší bylo, když se táta na letišti polil kolou!" Miluju dětskou upřímnost.

   Jsem zastánce toho, že zvířata v ZOO žijí ve vězení. Schválně  - podívejte se na jakýkoli dokument o afrických zvířatech, kde žirafy a sloni žijí ve svém přirozeném prostředí - běhají, útočí, ožírají stromy, koupou se nadšeně ve vodě, prostě ŽIJÍ.A následující den jděte do ZOO - je to rozdíl přímo řvoucí, zvířata tam líně polehávají, schovávají se před lidmi, prostě vězni, co nemají žádnou alternativu. Pročpak asi při povodních zvířata utíkala? Lachtan, co umřel "na útěku", aspoň umřel na svobodě. Nedivím se, že čas od času zvíře napadne svého ošetřovatele, i vězeň by to udělal svému, třebas milému, bachaři. A alibistická námitka, že zachraňujeme druhy před vyhynutím? HA-HA-HA: 99,99 % zvířat je prý úplně jiných než kdysi - spousty druhů vymřely, proměnily se a - nic se neděje, život jde dál. Zkrátka i s vyhynutím druhů zvířat se počítá - říká se tomu koloběh života, mrtví dělají místo živým. Takže až mi někdo příště nabídne zadarmo lístek do ZOO, už se nebudu přetvařovat a předám ho dál.

První článek:)

   Tak, první článek, a já nevím, o čem mám psát, takže se dostávám do kůže většiny českých spisovatelů, co píší o ledasčem-počínaje názory na  politiku a konče stížností na hemeroidy. Ale co,podle mě je normální touha reflektovat u sebe změny pocitů, názorů, touha nějak se zapsat, zviditelnit, vybočit, a psaní je bráno jako jedna z možností vybočení z normálu. I když Felliniho 8 a 1/2 z toho u mě asi nekouká, haha.

   Nedávno jsem dočetla Kocourkovu "Extázi" - Kocourek byl wolkerovský frajer ze Staropacka, co umřel taky jako Wolker ve 24 letech a taky si připravil svůj epitaf. Ale stihnul víc milenek. Rád provokoval, takže i ten počet milenek je dobré vydělit aspoň dvěma. Přesto dodneška polotajně oslovuje dost čtenářů. Nejen Typlta, ale i Saudka, někdy jsem při četbě měla pocit, že ho Saudek důkladně přečetl (Ctrl+C), a následně mu z pusy začaly vypadávat hoodně podobné věty (Ctrl+V) :).Některé pasáže dnes vyznívají pateticky - "Ženo, kolik máš ňader?", "Kamna jsou horká jako mužské pohlaví a také tak vysoká." , ale na svou dobu to byly věty pěkně provokující. Uměl krásně do deníku vkomponovat svět barev (ostatně byl to i malíř):"Některá kořalka je ohnivě zelená, ale barva rumu je barva země." Pro mě je básníkem zimy:"...dnes je leden, měsíc bláznů, měsíc něhy zamrzlé do zrcadel kluzišť." "Prosinec. V kamnech šumí. Čaj vydechuje kus Japonska a Přední Indie.".Když umíral na tuberu (jak jinak, když měl osudem předepsaný wolkerovský rychloživot), deník dostává oproti ostatním sarkasticko-ironickým pasážím místy melancholický, smutný nádech: "Bolíš mě, živote, jsi potvora." "Chcípáš, mrcho, a ještě si o tom píšeš deník, pohane šilhavý!" "Jsem u dna. Má to barvu hnijícího jehličí..má to vůni svic o svátku Dušiček." "Chci všechno, chci dny, kdy žena v kuchyni žehlí, voní to!" (žehlím 2krát do týdne, takže kdyby Kocourek vstal z hrobu, byl by u nás spokojený). ..."pomaličku lezu do země."

Deníky spisovatelů jsou něco jako Blesk intelektuálů- s tím rozdílem, že do Blesku čtenář druhý den zabalí ptačí hovna, kdežto některé dechberoucí deníky se vám vryjí pod kůži a v životě na vás občas vyskakují jejich pasáže, takhle se do mě vplížil i Zábrana. Já si deník nepíšu, ani nejsem spisovatel, tak mi nezbývá než paběrkovat, ALE: paběrkovat u zajímavých lidí je prostě úžasné!