Tak a mám to za sebou, už jsem se přehoupla přes třicítku a po 26. říjnu už musím poctivě říkat, že mi je 31. Když jsem byla malá, jako kdekdo jsem měla naivní představy, že po třicítce je člověk tak nějak dospěle starý. Něco podobného, jako když jsme ve školní družině kreslili zvířata na téma "Přežijí rok 2000?" Tenhle rok nám tehdy přišel taaaakhle vzdálený, a prd ho, už 11 let tu žijeme i se zvířaty vesele dál. Ověřuju si stále dokola, že nejlepší hodnocení našeho života můžeme dělat opravdu až zpětně, ne když jsme "v tom". Ještě před pár lety jsem ani netušila, že budu mít tak rychle rodinu, a bum ho, mám doma tři milovaný chlapy. Když jsem rodila Jonáška, se zaťatýma zubama jsem si říkala - "To je bolest, to je bolest, už žádný druhý dítě.", uběhlo pár měsíců a skočili jsme do toho znova.
Taky jsem zbožňovala víno a gin s tonikem a nedovedla jsem si představit, že bych de facto 3 roky vesele bez vína vydržela .Ne že bych byla notor - když jsem bydlela sama, ani mě nenapadlo sama doma popíjet, zato když jsme tak jednou do týdne vyrazili do víru Kralup/Prahy, nebylo snad pařby/diskotéky/plesu, kdy bych nebyla máznutá. Někdy to mělo veselé dohry, když jsem se třeba u vyhazovače na diskotéce dožadovala, ať mě teda chytně a vyhodí ven, když je ten vyhazovač. Byl fajn a odmítnul. Nebo když jsem na jedné pařbě u kamarádů ráno vstoupila do koupelny, kde si nějaký kluk čistil zuby, a na mojí tichou větu :"Já budu asi blinkat", mi řekl - "Hm, tak u toho fakt bejt nemusim." a s kartáčkem odešel pryč. Hrozbu jsem několikanásobně splnila. Nebo když jsem to zas jednou přehnala s bílým vínem a na jiné pařbě jsem na kolaudaci (!) pronesla:"Jé, tady teď ňák vázne zábava" a chrstla jsem víno na čerstvě vymalovanou zeď. Díkybohu za to, že moc nemusím červený..:). No a světe div se, dovedu se 3 roky bavit i bez vína a kafete. I když uznávám, že Vitakáva a Rychlý špunty se nedají pít doaleluja, těším se, až si s Martinem otevřeme normální láhev bílýho, co si budem povídat:).
Taky jsem změnila názor na některé odvětví esoteriky, na rodiče a na film "Do blba" - poprvé mi v kině přišel místy ujetý, místy nudný, ale od 2. shlédnutí jsme si ho zařadili do vánoční tradice a pouštíme si ho místo Pyšné princezny.
Zkrátka všichni sami sebe nesutále něčím překvapujem a je dobře, že nevidíme do budoucnosti. U toho krásnýho, co nás čeká, bysme přišli o příjemný překvapení a u toho smutnýho bysme se děsili každýho dne,takže ať žije přítomnost! A jak tak píšu, zjišťuju, že ta 31ka je vlastně ještě nízký číslo, protože mě ještě čeká 40,50,60,70....A kde se čísla zastaví, to je ve hvězdách.
Žádné komentáře:
Okomentovat