Letošní narozeniny

Tak a mám to za sebou, už jsem se přehoupla přes třicítku a po 26. říjnu už musím poctivě říkat, že mi je 31. Když jsem byla malá, jako kdekdo jsem měla naivní představy, že po třicítce je člověk tak nějak dospěle starý. Něco podobného, jako když jsme ve školní  družině kreslili zvířata na téma "Přežijí rok 2000?" Tenhle rok nám tehdy  přišel taaaakhle vzdálený, a prd ho, už 11 let tu žijeme i se zvířaty vesele dál. Ověřuju si stále dokola, že nejlepší hodnocení našeho života můžeme dělat opravdu až zpětně, ne když jsme "v tom". Ještě před pár lety jsem ani netušila, že budu mít tak rychle rodinu, a bum ho, mám doma tři milovaný chlapy. Když jsem rodila Jonáška, se zaťatýma zubama jsem si říkala - "To je bolest, to je bolest, už žádný druhý dítě.", uběhlo pár měsíců a skočili jsme do toho znova.

Taky jsem zbožňovala víno a gin s tonikem a nedovedla jsem si představit, že bych de facto 3 roky vesele bez vína vydržela .Ne že bych byla notor - když jsem bydlela sama, ani mě nenapadlo sama doma popíjet, zato když jsme tak jednou do týdne vyrazili do víru Kralup/Prahy, nebylo snad pařby/diskotéky/plesu, kdy bych nebyla máznutá. Někdy to mělo veselé dohry, když jsem se třeba u vyhazovače na diskotéce dožadovala, ať mě teda chytně a vyhodí ven, když je ten vyhazovač. Byl fajn a odmítnul. Nebo když jsem na jedné pařbě u kamarádů ráno vstoupila do koupelny, kde si nějaký kluk čistil zuby, a na mojí tichou větu :"Já budu asi blinkat", mi řekl - "Hm, tak u toho fakt bejt nemusim." a s kartáčkem odešel pryč. Hrozbu jsem několikanásobně splnila. Nebo když jsem to zas jednou přehnala s bílým vínem a na jiné pařbě jsem na kolaudaci (!) pronesla:"Jé, tady teď ňák vázne zábava" a chrstla jsem víno na čerstvě vymalovanou zeď. Díkybohu za to, že moc nemusím červený..:). No a světe div se, dovedu se 3 roky bavit i bez vína a kafete. I když uznávám, že Vitakáva a Rychlý špunty se nedají pít doaleluja, těším se, až si s Martinem otevřeme normální láhev bílýho, co si budem povídat:).

Taky jsem změnila názor na některé odvětví esoteriky, na rodiče a na film "Do blba" - poprvé mi v kině přišel místy ujetý, místy nudný, ale od 2. shlédnutí jsme si ho zařadili do vánoční tradice a pouštíme si ho místo Pyšné princezny.

Zkrátka všichni sami sebe nesutále něčím překvapujem a je dobře, že nevidíme do budoucnosti. U toho krásnýho, co nás čeká, bysme přišli o příjemný překvapení a u toho smutnýho bysme se děsili každýho dne,takže ať žije přítomnost! A jak tak píšu, zjišťuju, že ta 31ka je vlastně ještě nízký číslo, protože mě ještě čeká 40,50,60,70....A kde se čísla zastaví, to je ve hvězdách.

Proč nesnáším ZOO aneb Dohlížet a trestat

   Tak v Americe vypustil ze msty majitel divokých šelem zvířata mezi lidi,hmm.. Není to tak dávno, kdy jsme kvůli dětem jeli do pražské ZOO. Přiznám se, že se mi moc nechtělo - poslední návštěva ZOO mě nebavila - a i tentokrát jsem si potvrdila, proč ZOO nesnáším. Přijeli jsme do Tróji, kde jsme se hodinu snažili marně parkovat - chápu, nejlepší je přijet lodí nebo se vydat pěšmo. Když se stal zázrak a zaparkovali jsme, vcucnul nás dav dvouproudých lidí. Po dvou hodinách si pamatuju jen následující: mimčo, co poblilo svou maminku v klokance, venkovní sprchu, divnou vafli a  nervozitu lidí ve frontě u našich opičích kolegů (kancléř Hájek by protestoval). Hádejte, co nejvíc upoutalo našeho 2letého Jonýse: když mu táta říkal: "Podívej, Jonášku, opice.", Jonýs jejich směrem ukázal a nadšeně zvolal:"EKO!", což v palasovském překladu znamená "Světlo!" Prostě ho dostala zářivka. Takže jsme sobotní maraton do ZOO absolvovali kvůli zářivce..Bezva.

   Připomnělo mi to příběh rodičů, co jeli kvůli dětem na drahou dovolenou k moři, a pak se svého syna ptali, co se mu nejvíc líbilo, očekávajíce, že odpoví něco jako"Pláž!" / "Koupání v moři!" / "Letadlo!" Syn jim nadšeně odpověděl: "No nejlepší bylo, když se táta na letišti polil kolou!" Miluju dětskou upřímnost.

   Jsem zastánce toho, že zvířata v ZOO žijí ve vězení. Schválně  - podívejte se na jakýkoli dokument o afrických zvířatech, kde žirafy a sloni žijí ve svém přirozeném prostředí - běhají, útočí, ožírají stromy, koupou se nadšeně ve vodě, prostě ŽIJÍ.A následující den jděte do ZOO - je to rozdíl přímo řvoucí, zvířata tam líně polehávají, schovávají se před lidmi, prostě vězni, co nemají žádnou alternativu. Pročpak asi při povodních zvířata utíkala? Lachtan, co umřel "na útěku", aspoň umřel na svobodě. Nedivím se, že čas od času zvíře napadne svého ošetřovatele, i vězeň by to udělal svému, třebas milému, bachaři. A alibistická námitka, že zachraňujeme druhy před vyhynutím? HA-HA-HA: 99,99 % zvířat je prý úplně jiných než kdysi - spousty druhů vymřely, proměnily se a - nic se neděje, život jde dál. Zkrátka i s vyhynutím druhů zvířat se počítá - říká se tomu koloběh života, mrtví dělají místo živým. Takže až mi někdo příště nabídne zadarmo lístek do ZOO, už se nebudu přetvařovat a předám ho dál.

První článek:)

   Tak, první článek, a já nevím, o čem mám psát, takže se dostávám do kůže většiny českých spisovatelů, co píší o ledasčem-počínaje názory na  politiku a konče stížností na hemeroidy. Ale co,podle mě je normální touha reflektovat u sebe změny pocitů, názorů, touha nějak se zapsat, zviditelnit, vybočit, a psaní je bráno jako jedna z možností vybočení z normálu. I když Felliniho 8 a 1/2 z toho u mě asi nekouká, haha.

   Nedávno jsem dočetla Kocourkovu "Extázi" - Kocourek byl wolkerovský frajer ze Staropacka, co umřel taky jako Wolker ve 24 letech a taky si připravil svůj epitaf. Ale stihnul víc milenek. Rád provokoval, takže i ten počet milenek je dobré vydělit aspoň dvěma. Přesto dodneška polotajně oslovuje dost čtenářů. Nejen Typlta, ale i Saudka, někdy jsem při četbě měla pocit, že ho Saudek důkladně přečetl (Ctrl+C), a následně mu z pusy začaly vypadávat hoodně podobné věty (Ctrl+V) :).Některé pasáže dnes vyznívají pateticky - "Ženo, kolik máš ňader?", "Kamna jsou horká jako mužské pohlaví a také tak vysoká." , ale na svou dobu to byly věty pěkně provokující. Uměl krásně do deníku vkomponovat svět barev (ostatně byl to i malíř):"Některá kořalka je ohnivě zelená, ale barva rumu je barva země." Pro mě je básníkem zimy:"...dnes je leden, měsíc bláznů, měsíc něhy zamrzlé do zrcadel kluzišť." "Prosinec. V kamnech šumí. Čaj vydechuje kus Japonska a Přední Indie.".Když umíral na tuberu (jak jinak, když měl osudem předepsaný wolkerovský rychloživot), deník dostává oproti ostatním sarkasticko-ironickým pasážím místy melancholický, smutný nádech: "Bolíš mě, živote, jsi potvora." "Chcípáš, mrcho, a ještě si o tom píšeš deník, pohane šilhavý!" "Jsem u dna. Má to barvu hnijícího jehličí..má to vůni svic o svátku Dušiček." "Chci všechno, chci dny, kdy žena v kuchyni žehlí, voní to!" (žehlím 2krát do týdne, takže kdyby Kocourek vstal z hrobu, byl by u nás spokojený). ..."pomaličku lezu do země."

Deníky spisovatelů jsou něco jako Blesk intelektuálů- s tím rozdílem, že do Blesku čtenář druhý den zabalí ptačí hovna, kdežto některé dechberoucí deníky se vám vryjí pod kůži a v životě na vás občas vyskakují jejich pasáže, takhle se do mě vplížil i Zábrana. Já si deník nepíšu, ani nejsem spisovatel, tak mi nezbývá než paběrkovat, ALE: paběrkovat u zajímavých lidí je prostě úžasné!