Krhanický hřbitov

    Vždycky mě fascinovaly hřbitovy. Ne, nikdy jsem netoužila účastnit se satanských mší, přijít o panenství na jednom z hrobů nebo cíleně nasávat morbiditu.Dokonce jsem na hřbitově zažila pár veselých chvil, když mě zamkli na Olšanských hřbitovech, to je opravdu sranda k popukání. Ale hřbitov je tak symbolické místo, že vás buď fascinuje jak Nerudu a Krchovskýho nebo se mu obloukem vyhýbáte, pokud to jde. Vím, že jednou umřu, tak se ho nebojím.

   Když jsem jako malá chodila na chatě s babičkou na sousední krhanický hřbitov opečovávat hrob babiččiných rodičů, na chvíli jsem se vždycky zadívala na tvář svých praprarodičů, které jsem nikdy nepoznala. Bylo to zvláštní – paní na fotce zvrásněná jak Karpaty, na hlavě šátek, poměrně přísný výraz, pradědovu tvář si už ani nevybavím. Zírala jsem na ty dva portréty a říkala si v duchu:“ Tak tohle jsem vlastně zčásti já?!“ Ač moji prapraRODIČE, nemohla jsem si pomoct, z fotek na mě zíraly dvě cizí přísné tváře. Divné, i pokladní z obchodu znám líp.

    Už sama cesta na hřbitov byla vzrůšo, když trávíte skoro celé prázdniny na chatě s babičkou a dědou, i cesta na nákup je vytrhnutím z všednosti dne, co teprv cesta na tak tajuplné místo. Nejlepší trasa vedla pod lesem, šly jsme vyšlapanou cestou na louce až ke kopřivovému porostu, kde jsem se modlila, ať jsem požahaná (pošahaná?:D) co nejmíň. Pak jsme přešly koleje a seběhly k vrzající vstupní bráně do toho světa na pomezí...

    Když jsem vkročila na hřbitov, mívala jsem zvláštní pocit úlevy. Možná proto,že na silnici před hřbitovem lítaly auta, možná to byl jiný důvod, nevím. Ale zatímco babička se vždycky vrhla k okopávání našeho hrobu, já se nadšeně vydala na prohlídku hřbitova. Začala jsem vlevo – tam skončil mladý kluk, co si přivodil v laboratoři při chemických pokusech otravu krve (alespoň babička to tvrdila, všechny hřbitovní historie mám od ní). Potom následovaly hroby, které mě nudily, to byly hroby, jejichž podnájemníci se odporoučeli na věčnost v pozdním věku – Josefa Nováková odešla v Pánu ve věku 84 let? Nuda! Naopak kdokoli, kdo umřel pod 50 let, se vymykal, a věnovala jsem mu tedy kus mého času zíráním na náhrobní desku a fantazírováním, jak dotyčný vypadal a jaký asi byl. Mezi mé favority patřila zdravotní sestřička, která za války převážela kamsi malé děti, Němci ji zastavili a bůhvíproč zastřelili nebo náhrobek miminka, který stál stranou, spíš u plotu, byl odtud pěkný výhled na houkající vlak. Hrobeček byl zarostlý, tak jsem ho občas zkrášlovala, ale stejně mi u něj bylo vždycky smutno.Ležel tu i syn naší sousedky, táta se s ním kdysi kamarádil, jednou sjížděl na nějaké matraci Sázavu, strhl ho proud a „voda ho vyvalila až dole v Prosečnici!“, zakončovala babička hrůzostrašně vypravování. Když jsem se koupala v Sázavě, která mladému Péťovi Vlasákovi vzala život,vždycky jsem si tu tragickou událost připomněla.Taky jsem si představovala, jaký by to bylo, kdyby všichni obživli, ne vy stylu béčkového hororu, ale s normálním vzezřením .Na co všechno bych se jich vyptávala? A co by mi řekli moji příbuzní, které jsem nikdy nepoznala?

    Ale na hřbitovech nejsou jenom hroby, taky polozrezivělou pumpu, co vám zpomalila čas, jste tu mohli najít, pomník padlým Rusům s řádně velkou hvězdou nebo márnici – tu z Divé Báry. Na hřbitov jsme si naposled vzpomněla při čtení Topolovy „Noční práce“ – v knížce je pasáž o dětech, co na hřbitově plní zkoušku odvahy: „Von ten Kunert je tady takovej strašák..Von je, pardon byl, takovej Němčour esesáckej, co se tu skovával po prázdnejch barácích. Von tu byl poslední. Von se z toho vposledku pomát a chytal lidi a v prázdnejch chalupách je čtvrtil a jed´, víš? hulákal Polka...Prej byl léta na Sibiři a tam si v lágru navyk na lidský maso. Voni je tam moc nekrmili..Blbý je to, hochu, ale s těma víčkama, říkal Polka. A zamrkal..Zajali ho u Stalingradu. Von je tankista. No a tam mu umrzly víčka, museli mu je vodříznout..Pro ty voběti, co je má Kunert na půdě, je tohle asi dost to...von je tam má dny a noci. Tyhlety voběti nikdy nevěděj, kdy von spí. Dyž nemá víčka, tak na ně pořád kouká..Zamordovali ho tehdá a udělali mu vzadu za kostelikem i hrob..Ale vono se říká, teda báby říkaj, že Kunert s tim nebyl spokojenej. Von prej dycky za úplňku stráží svůj hrob..A prej dyž tam někoho načapá za úplňku, tak udělá némlich to samý co zamlada..Zavře člobrdíka na půdě, stáhne z něj kůži a sežere ho..To víš, že tam Kunert necourá každej úplněk, ale třeba jednou nebo pětkrát za rok. Nebo sedumkrát? To se nezkoumá, věř mi, chlapče. To je právě ta zkouška. Příde nebo ne?“Prolíná se mi tu, stejně jako na krhanickém hřbitově, Posázaví (Topolovi jezdili do Poříčí), hřbitov, povídačky lidí a la černá sanitka, Sověti a všudypřítomný děs ze hřbitovů.

    Mrtvým, o kterých byla v tomhle článku řeč, přeju vše dobré – jestli skončili v nebi, tak ať si ho užívají, jestli v očistci – ať ho mají co nejkratší a když v pekle – aby jednou skončilo. Třeba se na krhanickým hřbitově jednou potkáme.

Moji strašnický oskaři

Jsou filmy, co mi sice nezměnily život, ale když někde vidím jejich název nebo jsem je poprvé viděla, nějak mě oslovily, změnily pohled na svět nebo jsem se jen ohromně bavila. Tvůrci těchhle filmů ode mě dostanou jen poděkování, no oni to hlavně ani číst nebudou, protože už vidím Triera, jak si čte v češtině(!) můj blog(:D).

Takže tímto DĚKUJU:

• Bertollucimu za POSLEDNÍ TANGO V PAŘÍŽI  - v životě nezapomenu na vermeerovskou oranžovou barvu, co se prolíná filmem, zvláštní dusnou hudbu,sex a hlavně ten divný pocit, když se Brando objevil na plátně. V holešovickém Oku jsem tehdy seděla jak přikovaná a během filmu jsem měla jediný pocit, vklouznout do kůže Marii Schneider a nechat si dělat od Branda to, co Maria. 

• Daldrymu za HODINY, kde mi nejvíc utkvěla scéna s Juliane Moore, jak připravuje se synem dort pro manžela a vy víte, že je uvnitř úplně v pr-de-li. Ale morálka 50.let v Americe prostě očekávala usměvující se fasádu a  automatický pocit vděčnosti manželovi. Ve filmu se v dalším sledu děje vyjeví, že opustila rodinu a žila se ženou.Jo, málo pochopitelný u matky, ale v tomhle filmu jí to prostě odpustíte. Taky se mi vybavuje klavír Phillipa Glasse, jak Ed Harris žuchnul z okna a jak jsem bulela a ve tmě si vytahovala kapesníky, ze kterých se vyklubala vložka, takže jsem dostala záchvat smíchu. Pláč má opravdu blízko k smíchu..

• Sofii Coppole za film ZTRACENO V PŘEKLADU, ve kterém je Bill Murray prostě k sežrání! Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit film, kde vystupuje stárnoucí herec Bob natáčící v Tokyu reklamu na whisku a novomanželka Charlotte (hraje ji Scarlett Johansson).Tady mi nejvíc utkvěla paradoxní scéna, kdy se spolu spiklenecky kamarádí tyhle dva, začne to přerůstat v cit a Bob se nakonec vyspí s nějakou ochechulí. Přitom celý film čekáte, až se spolu vyspí Bob s Charlotte! Pěknej podraz.Úžasný jsou i scény z nočního Tokia, ulítlý karaoke, pár neskutečně srandovních scén,střety kultur i smutek, který jsem v sobě měla dlouho dobu po shlídnutí tohohle filmu.A nechápu, jak za TOHLE Murray mohl nedostat Oskara! Kdo film viděl, chápe.

• Wrightovi a skladateli Marianellimu za POKÁNÍ -četla jsem původní knížku a ani nedokážu říct, co byl pro mě větší zážitek..Když se zfilmovávají knížky, častokrát to bývá pěknej malér, ale tady ani náhodou. Film je dobrý celý, každopádně do smrti si budu pamatovat scénu z Dunkirku - je to snad nejdelší filmový záběr na jeden zátah. A má tak tklivou a bolestivou hudbu, při který mi nějak KONEČNĚ secvaklo, jak hrozný to měli muži za 1. světový války - prostě v dějepise i ve filmech se většinou "propaguje" hrůza 2. světové a fašistů (v knížkách ne, tam je naštěstí Remarque),ale tenhle film jsem stejně brala jako zadostiučinění.

• Wachowským za MATRIX - za neustálýho životního brouka v hlavě "Co když...?" Ne že bych věřila, že jsme vysávaný stroji,ale co když je za tímhle životem fakt něco víc, než si umíme představit?

• Polskýmu Zanussimu za STRUKTURU KRYSTALU - za zasněženou atmosféru polskýho venkova a za nevyřešený střet 2 životních přístupů - co je v životě důležitější - vztah nebo (v tomhle případě vědecké) poslání.

• Gondrymu za VĚČNÝ SVĚT NEPOSKVRNĚNÉ MYSLI, protože už vím, že vymazávání k ničemu nevede a když jsme ujetý, je to jedině dobře!

• Medemovi za CHAOTICKOU ANNU -  film, po kterým začnete věřit na minulé životy..Film, který má tak specifickou hudbu díky Joycelyn Pook ( kdo jste viděl Eyes Wide Shut, tak když si vzpomenete na mrazivou hudbu z orgie, jste doma - složila ji stejná skladatelka). Film o síle ženství, o umění, trochu o sexu a i když je konec ulítlý, stejně se mi ta španělská Anča vryla pod kůži přímo pekelně!

• Trierovi a Passolinimu za věčně provokující filmy. U Passoliniho nejde  zapomenout na Saló aneb 120 dnů Sodomy - byl to ten nejnepříjemnější film, co jsem viděla - znásilňování za zvuků Chopina, ponižování, jedení hovna (fuj, úplně mám teď tu scénu i po cca 8 letech před očima)a konečné vydlabování očí, hrůza. No a když si vzpomenu, že tohle byl první film, který jsem zaujatě popisovala Martinovi ještě v době, kdy jsme spolu nechodili, nechápu, jak si mě moh vzít :D.

• Smoljakovi a Podskalskýmu za KULOVÝ BLESK - je to snad moje nejmilejší česká komedie. Co u mě vede? Určitě Lukášova hudba, kde využil geniální spojení hoboje s cembalem, nesmrtelný Hrušínský se svojí 12směnou, totálně antiromantická svatba,šťouravičná Milada Ježková a hromada hlášek typu - cikán Farakaš: "Vy s tim naděláte! My se prostě seberem a jdem." 

• Vladimíru Michálkovi za ZAPOMENUTÉ SVĚTLO - to je moje láska mezi českými flmy. Do Bolka Polívky v roli kněze jsem se zabouchla hned, do Marjánky hrané Žilkovou postupně.Co mě na tomhle filmu dostalo? Skoro všechno - Hladíkova hudba s úžasnýma kytarovýma melodiema, Roprachtice, kde se děj natáčel, trochu jinačí vyvednení kouzelný babičky, co je pěkně od rány (hraje ji Zita Kabátová), šedavý komunistický město,  rozpadající se kostel, hospoda, Jiří Pecha, prostě nepatetický provedení, co se inspirovalo Demlem jen letmo. Hlavní myšlenka naštěstí  zůstala - ženská s bandou dětí, trochu víc uřvaná, ale hodná, postavená do kontrastu k církevním prelátům, co se nežinýrují zaprodat se komunistům. Kdopak z nich je asi "svatější"? A scéna, kdy ji kněz maže sádlem a stane se z toho v podstatě poslední pomazání, tak tu vždycky poctivě obulím.

• Vítu Klusákovi a Filipu Remundovi za dokumenty. Špátu mám ráda, jenže ten stáleempatickochápající přístup ke stařenkám mě dneska holt už  neumí tak dojmout, notabene vyprovokovat k přemýšlení. Takže díky za nezapomenutelnou scénu v ČESKÉM SNU, kdy se řítí dav lidí loukou (!) k plachtě natěšený na okurky za 9 korun a za plachtou spatří jedno velký NIC. Spektrum lidí je tak velký, že by sociolog zajásal. Nejzajímavější? Reakce (sebou) napálených lidí  typu "To je největší lumpárna, co mě potkala." "Ponaučení pro mě? Nevěř filmařům:" :) "Já to věděl, mě varovala kartářka - nejezdi do těch Letňan." "Jsme Češi, no."Ale klobouk dolů těm, co se do toho zrcadla podívali bez okras a uznali, že je do Letňan dohnala vlastní blbost.Ve Snu mě dojímá mě scéna s paní, která lavíruje, co si vlastně myslet o nakupování v hypermarketu,a najednou  začne zpívat se svojí dcerou tu zvláštní písničku Gali Gali a vy najednou víte, že tohle je to krásný a zajímavý.. Nebo NOŠOVICE - manažer pěstující masožravou kytku, místní lidi nadšený z výrobních linek na auta postavených na místech, kde dřív stával křížek a pole, uplacení blbou firemní propiskou,brr..A počáteční strašák nebo konečná jakoreklama na zelí - bomba! Je přímo úlevný, když paní řekne schválně reklamní canc, a pak se tomu začne řehnit. Ale nejvíc mě na těchhle dokumentech dostává výběr hudby - viz písnička Gali gali nebo hudba v konečných titulcích u Nošovic.

• Tvůrcům novodobých seriálů, který změnily seriálový dějiny, jako jsou Battlestar Galactica - tady jsem vzala na milost sci-fi:) nebo Losti - ukázali, že nic a nikdo není nikdy černobílý. A konec děje byl nejistý narozdíl od připitomělých seriálů typu Vyprávej.. Jo a de facto díky tomuhle seriálu jsme s Martinem spolu začali chodit. Kruh se uzavírá.