Krhanický hřbitov

    Vždycky mě fascinovaly hřbitovy. Ne, nikdy jsem netoužila účastnit se satanských mší, přijít o panenství na jednom z hrobů nebo cíleně nasávat morbiditu.Dokonce jsem na hřbitově zažila pár veselých chvil, když mě zamkli na Olšanských hřbitovech, to je opravdu sranda k popukání. Ale hřbitov je tak symbolické místo, že vás buď fascinuje jak Nerudu a Krchovskýho nebo se mu obloukem vyhýbáte, pokud to jde. Vím, že jednou umřu, tak se ho nebojím.

   Když jsem jako malá chodila na chatě s babičkou na sousední krhanický hřbitov opečovávat hrob babiččiných rodičů, na chvíli jsem se vždycky zadívala na tvář svých praprarodičů, které jsem nikdy nepoznala. Bylo to zvláštní – paní na fotce zvrásněná jak Karpaty, na hlavě šátek, poměrně přísný výraz, pradědovu tvář si už ani nevybavím. Zírala jsem na ty dva portréty a říkala si v duchu:“ Tak tohle jsem vlastně zčásti já?!“ Ač moji prapraRODIČE, nemohla jsem si pomoct, z fotek na mě zíraly dvě cizí přísné tváře. Divné, i pokladní z obchodu znám líp.

    Už sama cesta na hřbitov byla vzrůšo, když trávíte skoro celé prázdniny na chatě s babičkou a dědou, i cesta na nákup je vytrhnutím z všednosti dne, co teprv cesta na tak tajuplné místo. Nejlepší trasa vedla pod lesem, šly jsme vyšlapanou cestou na louce až ke kopřivovému porostu, kde jsem se modlila, ať jsem požahaná (pošahaná?:D) co nejmíň. Pak jsme přešly koleje a seběhly k vrzající vstupní bráně do toho světa na pomezí...

    Když jsem vkročila na hřbitov, mívala jsem zvláštní pocit úlevy. Možná proto,že na silnici před hřbitovem lítaly auta, možná to byl jiný důvod, nevím. Ale zatímco babička se vždycky vrhla k okopávání našeho hrobu, já se nadšeně vydala na prohlídku hřbitova. Začala jsem vlevo – tam skončil mladý kluk, co si přivodil v laboratoři při chemických pokusech otravu krve (alespoň babička to tvrdila, všechny hřbitovní historie mám od ní). Potom následovaly hroby, které mě nudily, to byly hroby, jejichž podnájemníci se odporoučeli na věčnost v pozdním věku – Josefa Nováková odešla v Pánu ve věku 84 let? Nuda! Naopak kdokoli, kdo umřel pod 50 let, se vymykal, a věnovala jsem mu tedy kus mého času zíráním na náhrobní desku a fantazírováním, jak dotyčný vypadal a jaký asi byl. Mezi mé favority patřila zdravotní sestřička, která za války převážela kamsi malé děti, Němci ji zastavili a bůhvíproč zastřelili nebo náhrobek miminka, který stál stranou, spíš u plotu, byl odtud pěkný výhled na houkající vlak. Hrobeček byl zarostlý, tak jsem ho občas zkrášlovala, ale stejně mi u něj bylo vždycky smutno.Ležel tu i syn naší sousedky, táta se s ním kdysi kamarádil, jednou sjížděl na nějaké matraci Sázavu, strhl ho proud a „voda ho vyvalila až dole v Prosečnici!“, zakončovala babička hrůzostrašně vypravování. Když jsem se koupala v Sázavě, která mladému Péťovi Vlasákovi vzala život,vždycky jsem si tu tragickou událost připomněla.Taky jsem si představovala, jaký by to bylo, kdyby všichni obživli, ne vy stylu béčkového hororu, ale s normálním vzezřením .Na co všechno bych se jich vyptávala? A co by mi řekli moji příbuzní, které jsem nikdy nepoznala?

    Ale na hřbitovech nejsou jenom hroby, taky polozrezivělou pumpu, co vám zpomalila čas, jste tu mohli najít, pomník padlým Rusům s řádně velkou hvězdou nebo márnici – tu z Divé Báry. Na hřbitov jsme si naposled vzpomněla při čtení Topolovy „Noční práce“ – v knížce je pasáž o dětech, co na hřbitově plní zkoušku odvahy: „Von ten Kunert je tady takovej strašák..Von je, pardon byl, takovej Němčour esesáckej, co se tu skovával po prázdnejch barácích. Von tu byl poslední. Von se z toho vposledku pomát a chytal lidi a v prázdnejch chalupách je čtvrtil a jed´, víš? hulákal Polka...Prej byl léta na Sibiři a tam si v lágru navyk na lidský maso. Voni je tam moc nekrmili..Blbý je to, hochu, ale s těma víčkama, říkal Polka. A zamrkal..Zajali ho u Stalingradu. Von je tankista. No a tam mu umrzly víčka, museli mu je vodříznout..Pro ty voběti, co je má Kunert na půdě, je tohle asi dost to...von je tam má dny a noci. Tyhlety voběti nikdy nevěděj, kdy von spí. Dyž nemá víčka, tak na ně pořád kouká..Zamordovali ho tehdá a udělali mu vzadu za kostelikem i hrob..Ale vono se říká, teda báby říkaj, že Kunert s tim nebyl spokojenej. Von prej dycky za úplňku stráží svůj hrob..A prej dyž tam někoho načapá za úplňku, tak udělá némlich to samý co zamlada..Zavře člobrdíka na půdě, stáhne z něj kůži a sežere ho..To víš, že tam Kunert necourá každej úplněk, ale třeba jednou nebo pětkrát za rok. Nebo sedumkrát? To se nezkoumá, věř mi, chlapče. To je právě ta zkouška. Příde nebo ne?“Prolíná se mi tu, stejně jako na krhanickém hřbitově, Posázaví (Topolovi jezdili do Poříčí), hřbitov, povídačky lidí a la černá sanitka, Sověti a všudypřítomný děs ze hřbitovů.

    Mrtvým, o kterých byla v tomhle článku řeč, přeju vše dobré – jestli skončili v nebi, tak ať si ho užívají, jestli v očistci – ať ho mají co nejkratší a když v pekle – aby jednou skončilo. Třeba se na krhanickým hřbitově jednou potkáme.