Takže tímto DĚKUJU:
- Bertollucimu za POSLEDNÍ TANGO V PAŘÍŽI - v životě nezapomenu na vermeerovskou oranžovou barvu, co se prolíná filmem, zvláštní dusnou hudbu,sex a hlavně ten divný pocit, když se Brando objevil na plátně. V holešovickém Oku jsem tehdy seděla jak přikovaná a během filmu jsem měla jediný pocit, vklouznout do kůže Marii Schneider a nechat si dělat od Branda to, co Maria.
- Daldrymu za HODINY, kde mi nejvíc utkvěla scéna s Juliane Moore, jak připravuje se synem dort pro manžela a vy víte, že je uvnitř úplně v pr-de-li. Ale morálka 50.let v Americe prostě očekávala usměvující se fasádu a automatický pocit vděčnosti manželovi. Ve filmu se v dalším sledu děje vyjeví, že opustila rodinu a žila se ženou.Jo, málo pochopitelný u matky, ale v tomhle filmu jí to prostě odpustíte. Taky se mi vybavuje klavír Phillipa Glasse, jak Ed Harris žuchnul z okna a jak jsem bulela a ve tmě si vytahovala kapesníky, ze kterých se vyklubala vložka, takže jsem dostala záchvat smíchu. Pláč má opravdu blízko k smíchu..
- Sofii Coppole za film ZTRACENO V PŘEKLADU, ve kterém je Bill Murray prostě k sežrání! Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit film, kde vystupuje stárnoucí herec Bob natáčící v Tokyu reklamu na whisku a novomanželka Charlotte (hraje ji Scarlett Johansson).Tady mi nejvíc utkvěla paradoxní scéna, kdy se spolu spiklenecky kamarádí tyhle dva, začne to přerůstat v cit a Bob se nakonec vyspí s nějakou ochechulí. Přitom celý film čekáte, až se spolu vyspí Bob s Charlotte! Pěknej podraz.Úžasný jsou i scény z nočního Tokia, ulítlý karaoke, pár neskutečně srandovních scén,střety kultur i smutek, který jsem v sobě měla dlouho dobu po shlídnutí tohohle filmu.A nechápu, jak za TOHLE Murray mohl nedostat Oskara! Kdo film viděl, chápe.
- Wrightovi a skladateli Marianellimu za POKÁNÍ -četla jsem původní knížku a ani nedokážu říct, co byl pro mě větší zážitek..Když se zfilmovávají knížky, častokrát to bývá pěknej malér, ale tady ani náhodou. Film je dobrý celý, každopádně do smrti si budu pamatovat scénu z Dunkirku - je to snad nejdelší filmový záběr na jeden zátah. A má tak tklivou a bolestivou hudbu, při který mi nějak KONEČNĚ secvaklo, jak hrozný to měli muži za 1. světový války - prostě v dějepise i ve filmech se většinou "propaguje" hrůza 2. světové a fašistů (v knížkách ne, tam je naštěstí Remarque),ale tenhle film jsem stejně brala jako zadostiučinění.
- Wachowským za MATRIX - za neustálýho životního brouka v hlavě "Co když...?" Ne že bych věřila, že jsme vysávaný stroji,ale co když je za tímhle životem fakt něco víc, než si umíme představit?
- Polskýmu Zanussimu za STRUKTURU KRYSTALU - za zasněženou atmosféru polskýho venkova a za nevyřešený střet 2 životních přístupů - co je v životě důležitější - vztah nebo (v tomhle případě vědecké) poslání.
- Gondrymu za VĚČNÝ SVĚT NEPOSKVRNĚNÉ MYSLI, protože už vím, že vymazávání k ničemu nevede a když jsme ujetý, je to jedině dobře!
- Medemovi za CHAOTICKOU ANNU - film, po kterým začnete věřit na minulé životy..Film, který má tak specifickou hudbu díky Joycelyn Pook ( kdo jste viděl Eyes Wide Shut, tak když si vzpomenete na mrazivou hudbu z orgie, jste doma - složila ji stejná skladatelka). Film o síle ženství, o umění, trochu o sexu a i když je konec ulítlý, stejně se mi ta španělská Anča vryla pod kůži přímo pekelně!
- Trierovi a Passolinimu za věčně provokující filmy. U Passoliniho nejde zapomenout na Saló aneb 120 dnů Sodomy - byl to ten nejnepříjemnější film, co jsem viděla - znásilňování za zvuků Chopina, ponižování, jedení hovna (fuj, úplně mám teď tu scénu i po cca 8 letech před očima)a konečné vydlabování očí, hrůza. No a když si vzpomenu, že tohle byl první film, který jsem zaujatě popisovala Martinovi ještě v době, kdy jsme spolu nechodili, nechápu, jak si mě moh vzít :D.
- Smoljakovi a Podskalskýmu za KULOVÝ BLESK - je to snad moje nejmilejší česká komedie. Co u mě vede? Určitě Lukášova hudba, kde využil geniální spojení hoboje s cembalem, nesmrtelný Hrušínský se svojí 12směnou, totálně antiromantická svatba,šťouravičná Milada Ježková a hromada hlášek typu - cikán Farakaš: "Vy s tim naděláte! My se prostě seberem a jdem."
- Vladimíru Michálkovi za ZAPOMENUTÉ SVĚTLO - to je moje láska mezi českými flmy. Do Bolka Polívky v roli kněze jsem se zabouchla hned, do Marjánky hrané Žilkovou postupně.Co mě na tomhle filmu dostalo? Skoro všechno - Hladíkova hudba s úžasnýma kytarovýma melodiema, Roprachtice, kde se děj natáčel, trochu jinačí vyvednení kouzelný babičky, co je pěkně od rány (hraje ji Zita Kabátová), šedavý komunistický město, rozpadající se kostel, hospoda, Jiří Pecha, prostě nepatetický provedení, co se inspirovalo Demlem jen letmo. Hlavní myšlenka naštěstí zůstala - ženská s bandou dětí, trochu víc uřvaná, ale hodná, postavená do kontrastu k církevním prelátům, co se nežinýrují zaprodat se komunistům. Kdopak z nich je asi "svatější"? A scéna, kdy ji kněz maže sádlem a stane se z toho v podstatě poslední pomazání, tak tu vždycky poctivě obulím.
- Vítu Klusákovi a Filipu Remundovi za dokumenty. Špátu mám ráda, jenže ten stáleempatickochápající přístup ke stařenkám mě dneska holt už neumí tak dojmout, notabene vyprovokovat k přemýšlení. Takže díky za nezapomenutelnou scénu v ČESKÉM SNU, kdy se řítí dav lidí loukou (!) k plachtě natěšený na okurky za 9 korun a za plachtou spatří jedno velký NIC. Spektrum lidí je tak velký, že by sociolog zajásal. Nejzajímavější? Reakce (sebou) napálených lidí typu "To je největší lumpárna, co mě potkala." "Ponaučení pro mě? Nevěř filmařům:" :) "Já to věděl, mě varovala kartářka - nejezdi do těch Letňan." "Jsme Češi, no."Ale klobouk dolů těm, co se do toho zrcadla podívali bez okras a uznali, že je do Letňan dohnala vlastní blbost.Ve Snu mě dojímá mě scéna s paní, která lavíruje, co si vlastně myslet o nakupování v hypermarketu,a najednou začne zpívat se svojí dcerou tu zvláštní písničku Gali Gali a vy najednou víte, že tohle je to krásný a zajímavý.. Nebo NOŠOVICE - manažer pěstující masožravou kytku, místní lidi nadšený z výrobních linek na auta postavených na místech, kde dřív stával křížek a pole, uplacení blbou firemní propiskou,brr..A počáteční strašák nebo konečná jakoreklama na zelí - bomba! Je přímo úlevný, když paní řekne schválně reklamní canc, a pak se tomu začne řehnit. Ale nejvíc mě na těchhle dokumentech dostává výběr hudby - viz písnička Gali gali nebo hudba v konečných titulcích u Nošovic.
- Tvůrcům novodobých seriálů, který změnily seriálový dějiny, jako jsou Battlestar Galactica - tady jsem vzala na milost sci-fi:) nebo Losti - ukázali, že nic a nikdo není nikdy černobílý. A konec děje byl nejistý narozdíl od připitomělých seriálů typu Vyprávej.. Jo a de facto díky tomuhle seriálu jsme s Martinem spolu začali chodit. Kruh se uzavírá.
Žádné komentáře:
Okomentovat