Tak, první článek, a já nevím, o čem mám psát, takže se dostávám do kůže většiny českých spisovatelů, co píší o ledasčem-počínaje názory na politiku a konče stížností na hemeroidy. Ale co,podle mě je normální touha reflektovat u sebe změny pocitů, názorů, touha nějak se zapsat, zviditelnit, vybočit, a psaní je bráno jako jedna z možností vybočení z normálu. I když Felliniho 8 a 1/2 z toho u mě asi nekouká, haha.
Nedávno jsem dočetla Kocourkovu "Extázi" - Kocourek byl wolkerovský frajer ze Staropacka, co umřel taky jako Wolker ve 24 letech a taky si připravil svůj epitaf. Ale stihnul víc milenek. Rád provokoval, takže i ten počet milenek je dobré vydělit aspoň dvěma. Přesto dodneška polotajně oslovuje dost čtenářů. Nejen Typlta, ale i Saudka, někdy jsem při četbě měla pocit, že ho Saudek důkladně přečetl (Ctrl+C), a následně mu z pusy začaly vypadávat hoodně podobné věty (Ctrl+V) :).Některé pasáže dnes vyznívají pateticky - "Ženo, kolik máš ňader?", "Kamna jsou horká jako mužské pohlaví a také tak vysoká." , ale na svou dobu to byly věty pěkně provokující. Uměl krásně do deníku vkomponovat svět barev (ostatně byl to i malíř):"Některá kořalka je ohnivě zelená, ale barva rumu je barva země." Pro mě je básníkem zimy:"...dnes je leden, měsíc bláznů, měsíc něhy zamrzlé do zrcadel kluzišť." "Prosinec. V kamnech šumí. Čaj vydechuje kus Japonska a Přední Indie.".Když umíral na tuberu (jak jinak, když měl osudem předepsaný wolkerovský rychloživot), deník dostává oproti ostatním sarkasticko-ironickým pasážím místy melancholický, smutný nádech: "Bolíš mě, živote, jsi potvora." "Chcípáš, mrcho, a ještě si o tom píšeš deník, pohane šilhavý!" "Jsem u dna. Má to barvu hnijícího jehličí..má to vůni svic o svátku Dušiček." "Chci všechno, chci dny, kdy žena v kuchyni žehlí, voní to!" (žehlím 2krát do týdne, takže kdyby Kocourek vstal z hrobu, byl by u nás spokojený). ..."pomaličku lezu do země."
Deníky spisovatelů jsou něco jako Blesk intelektuálů- s tím rozdílem, že do Blesku čtenář druhý den zabalí ptačí hovna, kdežto některé dechberoucí deníky se vám vryjí pod kůži a v životě na vás občas vyskakují jejich pasáže, takhle se do mě vplížil i Zábrana. Já si deník nepíšu, ani nejsem spisovatel, tak mi nezbývá než paběrkovat, ALE: paběrkovat u zajímavých lidí je prostě úžasné!
Žádné komentáře:
Okomentovat